JÁ, ŠIBAL

 Peršeron je statný těžký kůň pocházející z Francie z vápencové oblasti mezi Paříží a Le Mans, z kraje Le Perche, odtud tedy i název plemene. Le Perche je stará provincie, jenž svůj název získala podle starého pralesa Perticus Saltus, který dříve pokrýval téměř celý region. Zbytky této velké lesní plochy existují dodnes v Bellême, Reno a Du Val. Le Perche je na severovýchodě lemován Normandií a na východě Beaucé známé jako obilnice Francie. Je to mírně kopcovitý kraj, slušně vodnatý, úrodný, s příjemným klimatem. Tvar tohoto území je mírně elipsovitý a je tvořen padesáti okresy. Jedině a pouze hříbata pocházející z rodičů z některé z této oblasti jsou považována za pravé peršeronské koně a tudíž mohou být zanesena v plemenné knize peršeronů ve Francii.

Peršeron se řadí k nejelegantnějším chladnokrevníkům, je ohromně silný a všestranný. Mezi těžkými plemeny vyniká nevšedním stylovým chodem, dlouhým, volným. Je inteligentní a učenlivý, přátelský, klidný, dobře ovladatelný a proto také patří k velmi oblíbeným těžkým plemenům. Je chován po celém světě, protože je otužilý a snadno se přizpůsobuje různým klimatickým podmínkám. Původně byli peršeroni používáni jako váleční koně, hlavně u dělostřelectva. V průběhu času se také rozšířili do zemědělství do těžkého tahu, anebo jako kočároví koně a po celou tu dobu byli také využíváni pod sedlem. Mimo jiné byli například zapřaháni do prvních tramvají jezdících v Paříži. Dokáží v klusu táhnout vůz až 56 kilometrů denně.

Peršeron má ušlechtilou hlavu s širokým čelem a rovným profilem. Uši jsou jemné a dlouhé. Oči velké, částečně vystouplé. Nos je plochý s velkými, širokými nozdrami, profil mírně štičí. Krk je dlouhý a charakteristicky klenutý s výrazným tukovým hřebenem a bohatou hřívou. Tělo tohoto koně je široké, v hrudi hluboké a mimo jiné je peršeron proslulý mohutnou zádí s celkově dobrým osvalením. Končetiny má silné, svalnaté s tvrdými klouby a vybavené pevnými kopyty. Na rozdíl od většiny tažných plemen nemá téměř spěnkové rousy, respektive jen nepatrné. Co se týče zbarvení, nejtypičtější barvou jsou šedí grošovaní koně se světlou hřívou či zcela bílí a neméně častí jsou vraníci, v Americe uznávají i hnědá a kaštanová zbarvení, v Anglii akceptují pouze šedé a černé jedince. Mnoho černých peršeronských koní má na hlavě nebo nohách bílé odznaky, avšak toto je v anglickém registru považováno za nežádoucí.

Pojďme se nyní podívat do historie peršeronských koní v různých zemích.

Francie        

Pravý původ peršerona není znám, ale existuje důkaz o existenci koně podobného typu, který se vyskytoval v oblasti La Perche od doby ledové. Mnoho teorií uvádí, že předkové rodu peršeronů pocházejí z ukořistěné bretoňské klisny. Jiný výklad původu tvrdí, že zakladatelé chovu ukořistili maurské koně z bitvy u Poitieru a někteří z nich byli zabráni bojovníky z Perche. Finální teorie praví, že peršeroni a buloňští koně jsou blízce příbuzní a právě buloňci ovlivnili šedé zbarvení peršeronského koně, když byli přivezeni do Bretaně jako posila pro Cézarovy legie. Je známo, že během 8.století byli arabští hřebci kříženi s klisnami z hrabství Le Perche a taktéž hrabě z Rotrou po návratu z křížové výpravy ze Španělska dovezl orientální koně, které s těmito klisnami křížil. V období roku 1600 byli předkové peršeronských koní z kraje Perche menší (měřili 152 – 163 cm) a svižnější. Tito koně byli dočista šedí, tak je známe z maleb středověku, kdy byli francouzští rytíři vyobrazováni téměř vždy na šedých koních. Poté co velký monarcha Ludvík XIV osobně navštívil hřebčinec Le Pin a prohlédl si všechny hřebce, vyjádřil nespokojenost, že hříbata po nich mají příliš slabé nohy. Velká většina králových hřebců byla příliš stará a tak bylo velmi žádoucí je vyměnit za nové, těžšího rámce.

Ačkoli arabští hřebci byli běžně dostupní ke křížení místním chovatelům peršeronů, získali tuto zkušenost až z královských stájí právě z proslulého hřebčince Le Pin, kde se počalo křížení praktikovat v roce 1760. Dle inspekčních záznamů hřebci Gallipoly a Godolphin byli nejvíce využívaní v plemenitbě. Godolphin, turecký jezdecký kůň, narozen 1802, vysoký 154 cm, pravděpodobně světle kaštanové barvy a Gallipoly, arabský jezdecký kůň, narozen 1803, výška 150 cm, zbarvení světle šedý grošák. Za zakladatele celého peršeronského rodu  je dodnes považován bílý hřebec Jean Le Blanc, narozen kolem roku 1824 v Orne, majitelele M. Miarda. Byl uznán pravým peršeronem jakožto potomek pověstného arabského hřebce Gallipoyho. Jean Le Blanc uhynul v pokročilém věku 32 let.

Důraz při chovu peršeronů byl nastaven tak, aby tito koně byli schopni táhnout těžké dostavníky v rychlém klusu, každodenně, rychlostí 7 až 10 mil za hodinu. Kraj La Perche protínaly tři nejdůležitější obchodní cesty vedoucí z Paříže na pobřeží, po kterých dostavníky jezdily pravidelně. Šedí koně byli pro tuto práci upřednostňováni, protože jejich světlá barva byla v noci lépe viditelná, zřetelnější.  A tak typ koní, kteří vykonávali dostavníkovou práci začali nazývat „Diligencier“ (lehčí typ peršerona), jelikož vozy, které tahali, se jmenovali „Diligences“ (Vytrvalci) a v podstatě v této době existovali pouze tito lehčí peršeroni. Používali se též v tahu lehkých poštovních kočárů. Poté co dostavníky vytlačila éra železnice a z oblasti Beaucé, obilnice provincie, vzešel jasný požadavek na těžkého koně, schopného hluboké orby, chovatelé rychle zareagovali a tak vznikl další typ peršerona „Trait percheron“ (těžký peršeron), o něco menší, zato o to robustnější a silnější typ pro použití v zemědělství a také do těžkého pracovního tahu k přemisťování nákladů z loděnic k železničním skladům. První zmínka o těžkém pracovním koni v hřebčinci Le Pin, který byl poprvé označen názvem Trait peršeron se datuje někdy k roku 1809, kdy se hovoří o hřebci Le Pierrot, šedé barvy (jablečňák) o výšce 153 cm. Následuje pak hřebec č. 538 Desarmé a zápis pořízený při pravidelné ředitelské inspekci hřebčína pak o něm konkrétně uvádí: těžký peršeron, hnědák s dlouhým ocasem, otec a matka neznámí peršeroni, hodnocen jako „bon cheval de trait“ (dobrý těžký kůň). V roce 1826 je v záznamech znovu uveden Desarmé jako velmi kvalitní hřebec, po kterém je 13 klisen a 13 hřebců. Následovali hřebci šedý Timbalier, Pollison, velký grošovaný Jocko, grošák s tmavou hřívou Herbager z oblasti Belême, světle šedý Remorquer se záznamem ohromně silný a pracovitý kůň, Inconstant velmi oblíbený farmáři k pouštění v Chanday.

Hrabě z Breteuil vydal 28. srpna 1818 dekret, jímž pověřil inspektory k návštěvě všech hřebců určených k pouštění a úkolem bylo označit jen takové, mající potřebné kvality a zároveň vybrat jen ty klisny, jejž jsou vhodné do chovu. Každý majitel hřebce obdržel knížku k zaznamenání jmen hříbat. 23.6.1883 byla v Nogentu založena společnost Société Hippique Percheronne de France. Jejími zakladateli se stali chovatelé peršeronských koní v čele s předsedou M. Michelem Fadouetem.  Od roku 1911 společnost omezila registraci pouze pro koně, kteří mají oba rodiče rovněž registrované v tomto společenství. Počala platit pevná pravidla, že pouze vybraní hřebci mohou být použiti k plemenitbě a žádný hřebec nesmí být užit bez předchozího povolení, aby byla garantována čistota plemene.  

V současnosti se ve Francii chová ve dvou typech Le Trait Percheron a Le Diligencier Percheron.

Standard rasy dle francouzské asociace peršeronů:

HLAVA: výrazná, evokující orientální předky

UŠI: vykrojené, zašpičatěné, spíše dlouhé

CHŘÍPÍ: rovné nebo klabonosé

NOZDRY: široké, velmi rozevřené

TLAMA: široce vykrojená

PYSKY: pevné, uzavřené

ŽUCHVY: hladké

ŠÍJE: průměrně dlouhá

HRDLO: hladké, ztracené, setřelé

KOHOUTEK: vytažený

PLEC: dlouhá, skloněná, silně masivní

HRUĎ: středně hluboká

HRUDNÍ KOST: dosti vystupující

HŘBET: rovný, svalnatý

BEDRA: notně osvalená spojená se zadkem

ŽEBRA: sestouplá

SLABINY: plné

KYČLE: dlouhé (pohled ze zadu)

ZÁĎ: objemná, plná, rozměrná, značně velký sval

OHON: bohatý, vysoko posazený

NOHY: kolmé, s malým rousem

PŘEDNÍ HOLEŇ: velmi svalnatá

HÝŽDĚ: sražené, tvořící tzv. podvazek, rozdělené na dvě půlky

KOLENA: výrazná z profilu, nízko položená

HLEZNA: velká, čistá, zřetelná

KOPYTA: dobrá rohovina, výrazné patky

SRST: akceptovatelné jsou všechny odstíny černé a šedé, síťovaný bělouš (jablečňák), mourek, bílá se váže vzhledem k věku

VÁHA: 500 až 1 200 kg

VÝŠKA: 155 cm až 185 cm

CHOD: volný, aktivní, prostorný, přechod z kroku do klusu prodloužený

SOUHRN: mohutný kůň, vznešený, elegantní, harmonický, odvážný, bystrý, aktivní

Amerika

V roce 1831 sir Edward Harris z Morestownu v New Jersey cestoval pro radost po severní Francii, na které ho upoutali tažní dostavníkoví koně. Byl to právě on, kdo roku 1839 jako první dovezl peršerony do Spojených států. Cestu za oceán však přežil pouze jeden ze čtyř, byla to klisna. Edward byl velice okouzlen těžkými tažnými koni z Francie, a proto se nenechal odradit prvotním nezdarem a pokračoval ve svém úsilí. Okamžitě se nalodil a vrátil se zpět do Francie, kde nakoupil další dva hřebce (jedním z nich byl šedý Dilligence) a dvě klisny, ale bohužel jedna z klisen jménem Daple uhynula záhy po transportu a jeden z hřebců oslepl během prvního roku pobytu v zemi, takže nemohl být využíván jako plemenný. Klisna šedé barvy Joan porodila šedého hřebce, kaštanovou klisničku a hnědého hřebečka, jejichž otcem byl právě Dilligence. Ačkoli prvopočáteční dovoz peršeronů nebyl úspěšný, úspěšnému hřebci Diligence je připočítáváno zplození 400 hříbat a je považován za zakladatele peršeronského rodu v Americe. Tento hřebec zemřel roku 1856, když mu bylo necelých 20 let. Mezi prvními peršerony akceptovanými Americkou plemennou knihou byla klisna jménem Julie a hřebci Diligence II a Louise Philippe, jejichž otcem byl taktéž slavný Diligence. V roce 1851 byl z Francie dovezen bílý hřebec Normandy 351 spíše známý pod jménem Old Pleasant Valley Bill (uznaný jako diligencier percheron), jehož „hřebčí kariéra“ měla významný vliv na těžké koně v USA. Tento hřebec uhynul ve svých 26letech s počtem přibližně šedesáti hříbat za 18 let. Co však není vůbec tolik známé, že spolu s Valley Billem byl importován také tříletý diligencier. Majitel F. Holman pojmenoval tohoto tmavě šedého grošáka Gray Billy. V dospělosti vážil mezi 1200 až 1400 librami a i přes své tělesné proporce byl velmi aktivní a mírný. Zpočátku nebyl tolik populární, ale pro jeho hříbata přijížděli handlíři do New Jersey z New Yorku i vzdálenějších míst, protože byla pozoruhodně statná a velmi kvalitní. Roku 1851 na obchodní cestě do Francie za nákupem ovcí merino zahlédl Martin Erastus kdesi v severní Normandii v okolí Rouenu šedého koně, jenž jej ohromil. A tak si za 350 dolarů odkoupil tříletého hřebce Louise Napoleona. Tento hřebec nebyl zdaleka tak vysoký, byl na nižší noze, zavalitý, kompaktní se silným krátkým krkem a větší hlavou, o váze cca 1600 liber. Byl tmavě šedé barvy, která spolu s vyšším věkem přešla až v čistě bílou. Jelikož si okolní majitelé koní kvůli masivnímu Louisi Napoleonovi dělali z jeho vlastníka legraci, rozhodl se Erastus pro jeho prodej. Jeho novým majitelem se tak stal Mr. Gordon, jeden z jeho sousedů, který ho nakonec také prodal dál, a tak skončil na farmě v Grand Ridge, kde byl dále využíván v plemenitbě. Je zanesen v plemenné knize prešeronů pod číslem 281 a byl uznán trait peršeronem.

V dalších letech byli z Francie do Států přiváženi peršeroni, které pouštěli na místní klisny pro zlepšení a oživení rodu, výsledkem byly tisíce kříženců. Americká občanská válka v roce 1860 významně snížila počet koní ve Spojených státech a mezitím rostla potřeba po koních ve velkých expandujících západních městech. Z toho důvodu bylo počátkem roku 1870 opět dovezeno do Ameriky velké množství peršeronů. V roce 1880 bylo dovezeno přibližně 7 500 koní. Tento rozsáhlý dovoz skončil kolem roku 1893, kdy Ameriku počala zužovat finanční krize, jenž vyústila ve významné snížení počtu chovatelů zbývajících se těžkými koňmi. Import peršeronských koní z Francie se znovu obnovil až v roce 1898.

Velká Británie

Přesně nevíme, kdy se prvně vyskytli peršeroni v Anglii, možná snad někdy za dob Williama Conqeuerora, který přivezl koně během invaze do Anglie, když opustil svou rodnou Normandii v roce 1066. Je zaznamenáno, že koncem roku 1800 se počali nakřížení peršeronští koně dovážet z Ameriky do Británie, kde byli používáni ve velkých městech do tahu autobusů (omnibusů) nebo byli prodáni armádě. Ve většině případů po skončení této pracovní kariéry byli prodáni farmářům. V roce 1900 bylo 325 koní převezeno do jižní Afriky pro využití do Búrské války. Počátkem roku 1916 bylo do Británie převezeno 36 hřebců a 321 klisen (naprosto čistých peršeronských koní) přímo z Francie k využití pro vojsko. Díky jejich bezrousým nízkým nohám byli pro použití ve válce ideální. Jejich rychlý klus na dlážděných cestách je činil všestrannými oproti motorizovaným jednotkám, a nadto také pracovali u dělostřelectva nebo v předních liniích vzhledem ke klidné a vyrovnané povaze a jejich silná tělesná konstituce dokázala odolávat válečným útrapám. O koně bylo postaráno a pečováno kolikrát daleko lépe než o vojáky. Po válce byli koně dáni hospodářům do vesnic.

Během druhé poloviny 19. století bylo mnoho koní vykazující znaky peršeronských koní dovezeno do Británie ze severní Ameriky do tahu omnibusů a pro další lehčí tažené práce ve městech.

V roce 1819 byla založena The British Percheron Horse Society, která je činná dodnes a je spjata s chovateli peršeronů na podporu tohoto plemene, nicméně není propojena s jinou peršeronskou asocicací, je samostatná a má nastaven vlastní chovatelský standard. Britští chovatelé a majitelé peršeronů pokračují v importu koní z Francie a také příležitostně z Kanady, ačkoli náklady na dovoz jsou mnohdy vyšší, než je jejich skutečná cena.   

Kanada

Peršeroni byli přivezeni do Kanady francouzskými osadníky. 16. června 1665 bylo posláno 20 klisen a 2 hřebci z francouzských královských stájí, naneštěstí však 8 klisen uhynulo během cesty. Tato prvotřídní zvířata byla přivezena na příkaz krále Ludvíka XIV. V roce 1667 byli pro řád Voršilek přivezeni další koně, hřebec a dvě klisny. Jedenáct klisen a jeden hřebec přistáli v Quebecu v roce 1670. Všichni tito koně byli po tři roky majetkem krále a byli rozděleni zámožným mužům, kteří největší měrou podporovali kolonizaci a kultivaci.

Využití v současnosti

Pešeroni jsou stále více využíváni na těžké tažné práce. Jakož i ostatní tažná plemena jsou bohužel ve Francii taktéž používána pro masnou výrobu. Ve Velké Británii jsou používáni pro reklamní účely stejně tak i v lese a zemědělství. Peršerony můžeme vidět na přehlídkách, v tahu saní, a ve velkých městech v USA v zápřeži kočárů. Jeden z nejznámějších týmů koňských spřežení v USA vystupuje pod názvem „Heinz hitch of Percherons“ a objevuje na různých přehlídkách. Čistokrevní peršeroni jsou také ježděni pod sedlem a někteří se osvědčili i na skákání. Křížení peršeroni jsou úspěšně využíváni v drezuře. Na Falklandských ostrovech se peršeroni kříží s koni plemene criollo za účelem vytvoření nového koně pro soutěže a práci.

Popularita peršerona je celosvětová. Chovají se také krom v již zmíněných zemích dále v Argentině, Austrálii, Jižní Africe, Jižní Americe, Rusku. Dokonce i Japonsko má vlastní chovatelský svaz Percheron Society.

Navzdory všem změnám v chovu peršeronů během staletí, zůstává stále jedním z nejoblíbenějších těžkých koní.