Na trůn usedl únor, pro parťačku úmor, takže žádný humor. S jeho vládou dostavily se velmi chladné dny a drsné ledové noci. To děd Mrazivec využil příležitosti a zmocnil se celé země. V huňatém kožichu sahajícím téměř až na zem, nasedl do svého kočáru, taženém dvojspřežím. Sněhobílí chladnokrevní hřebci se potěšeně rozběhli sotva je pobídl. Jejich černé oči jiskřily radostí z nenadálé projížďky. Země pod jejich velkými kopyty duněla jako při bouři, z nozder jim stoupala stříbrná pára, svaly jim jen hrály, jak energicky zabírali silnýma nohama, když doslova tryskali potemnělou krajinou. Projeli křížem krážem celý kraj, Mrazivec vše řádně obhlídl a pak se škodolibě uchechtl do svých vousů:“Vše je potřeba zmrazit.“ Poté bělovlasý hřmotný stařec uchopil do svých rukou stříbrný roh a mocně zatroubil. Táhlý hluboký tón zazněl do ticha noci, jeho zvuk se nesl až k těm, kterým byla jeho výzva určena. Pomocníci byli povoláni do služby. Ihned uposlechli volání pána všech mrazů, roztáhli svá kovově namodralá křídla a za zlověstného krákání přiletěli k jeho sídlu ukrytému v pohoří drsného Uralu, na vrchol Jamentan. Ano, černí havrani, co tolik milují zimu a ctí svého pána, sloužící mu oddaně, vykonávající každičký jeho úkol spolehlivě a přesně. Ledovým chraplavým hlasem jim poručil, ať se rozletí po kraji a nevynechají žádný koutek země, ať na svých křídlech roznesou chlad, led, a mráz. Stalo se. S dotekem havraních křídel rozbahněná země totálně zbetonovatěla. Z hlínových kopytních otisků ve výběhu se stala nebezpečná hrbolovitá plocha. Nezasvěcený člověk by si musel myslet, že kompletně všichni koně ze stáda jsou kulhaví chudáci. Právě z toho důvodu nadělili majitelé stáje koním překrásný žlutý koberec ze slámy. Sotva ho položili, konice, kobyly, klisny a valaši jej začali ihned aktivně využívat a neopouštěli ho s výjimkou ranního a večerního gáblíku. Bylo až komické, jak po něm pochodovali v řadě za sebou jak hejno hus. Další nesmírnou výhodu v době mrazivé je vojtěškové seno. Odett si debužíruje, nemůže si tu lahodu vynachválit a nejraději by se od balíku ani nehnula. Bída je to bohužel s vodou. Do výběhu nelze přivést elektřinu, a tak není možné napájecí nádobu vyhřívat, aby v ní voda nezamrzla, to je bohužel zapeklitost. Ošetřovatelé dělají co je v jejich silách, aby pokryli pitný režim i v těchto krušných dnech. Vzhledem k tomu, že mrazy dosahují v noci vskutku nepěkných minusových hodnot, rozhodla se parťačka Půděnce přidat do vitamínové směsice slunečnicové semínko, jelikož je dobrým a poměrně bezpečným zdrojem bílkoviny, a dodá energii. Nadto obsahuje také vitamíny, minerály a nenasycené mastné kyseliny, prostě dobré plus, a lze se tak vyhnout krmení jádrem (ovsem či ječmenem). Mezi námi koňmi, ona ty mrazy snáší dobře, osrstila se před zimou pečlivě, takže nějaké přídavky jsou spíše pocitová záležitost. I nadále platí vyhlášený nejvyšší stupeň totálního odpočinku a tak jedinou jejich činností je, když se parťačka usadí černokněžnici na hřbet a nechá se dovézt až k výběhu. To si to doopravdy užívá. Statná peršeronka vynese parťačku na svém neuvěřitelně pohodlném rozložitém hřbetě po strmé cestě až nahoru ke Keříčkáči. Opatrně nese svůj živý náklad, pozorně naslouchá povelům parťačky, ale většinou to bere klusem, což je pro její těžkou váhu přijatelnější, než kdyby se ploužila do krpálu jak soumar. Úplné novum je jízda na Odyně, v mém, tedy Šibalím výběhu, jen tak halabala bez ohlávky. Je to celkem sranda, nejde to, až tak, jak by si parťačka představovala, ale všechno je jednou poprvé a je to zkrátka velká výzva. Jasně, ta drobná žena vymýšlí neustále nějaké lumpárny, ale to je celá ona, moje parťačka, co má své sny a cíle. Dokola si opakuje, jednoho dne se mi to povede tak, jak si přeju. A její síla chtění je opravdu nezdolná. Na měsíc únor připadlo pravidelné odčervení, a proto se blondýna vypravila společně s parťačkou aplikovat pastu všem koním na kopečku, v Keři. Nejdřív jim uvařily večeři a pak pěkně jednomu po druhém podaly bílou antiparazitickou látku do tlamy. Koníci se na to netvářili příliš radostně, někteří se malinko šklebili, ale vesměs byli vzorní, každý si spolykal svoji dávku do posledního zbytečku a všichni pacienti dostali od parťačky pamlsek za odměnu. Odetta Půděcí byla znepokojená, protože to odpoledne se jí její dvounohá kamarádka nevěnovala dostatečně, jak je uvyklá. Trochu se urazila, ale parťačka jí pohladila a vysvětlila jí, že si to o víkendu vynahradí, což Půdí pochopila a žďuchla do ní hlavou na udobřenou. Vyloudila taky pár pamlsků a ještě než padla tma, stihly řádně opečovat koptejtka výživným zimním mazáním od Verdeusu. Na rozloučenou se ještě pomazlily, černokněžnice vlepila čarodějce několik mokrých rtíkovech na obě tváře a odešla konzumovat píci za ostatními. Toliko tedy k poslednímu dění na Poučníku. Snad si říkáte, ten Šíba to vzal dneska ale hopem, jenže uvědomte si, že prostě zima je tady mimo jiné i od toho, abychom zvolnili. Vemte si - příroda se zakuklí do sněžného úboru, zvířátka hibernují a načerpávají energii na nadcházející měsíce. Je tedy ve své podstatě dobré zpomalit, a říci si, že není možno jet pořád na sto procent. To se pak dostaví vyčerpání, stres, únava, pocit prázdna. Moudří tedy kapánek uberou a až bude tepleji, přijatelněji, opět pojedou na plný plyn a budou mít i nějakou tu rezervu energie v zásobě. Přestaňte se mračit a nevzdorujte, je to prostě tak. Vždyť víte, že Vám vždycky dobře radím a myslím to s Vámi upřímně. Jsem přeci Váš kamarád a přítel, Šibal zvaný Píběna.