JÁ, ŠIBAL

Tady na Poučníku jsem se musel hodně věcí učit od začátku. Protože jsem dlouho, předlouho neviděl našince, nerozuměl jsem příliš koňské řeči. Dalo mi to dost práce, než jsem to všechno pochopil, co znamenají sklopené uši vzad nebo to pištění a vykopnutí nohou, když jsme si k sobě čuchli. Byl jsem fakt ve stresu. No chápejte mě, už nejsem nejmladší a těch změn co se tady kolem mě pořád dělo! Jen čtěte….

Musel jsem si zvkat na nový režim.Nedříve jsem trávil čas v boxe, byl jsem totiž v karanténě, víte. Potom začalo mé včleňování do stáda. To byl kámen úrazu. Dostával jsem krutě na frak. Jako nejstarší ze všech koní jsem neměl příliš velká práva, takže jsem pochopitelně skončil na nejnižší příčce v hierarchii stáda. Ale i tak, já byl šťasný, že se můžu pohybovat venku a být s nimi.

Ke konci podzimu 2008 proběhla další změna v mém, jinak už celkem poklidném životě. Objevila se ta moje parťačka Renata se sedlem a začala na mě celkem často jezdit. Teda jezdit, mno, dá-li se tomu tak říkat. Ze začátku to s ní bylo docela náročný. Drncala mi na hřbetě jak pytel brambor, ještě že není příliš tlustá. Ani já jsem v tomhle nebyl nijak zkušený, dřív jsem tahal jenom vůz a teď zase tohle. Chodil jsem jezdit s Valdou. V kroku to šlo, ale jakmile jsme se dali do klusu, propadal jsem panice, že mi utíká pryč a já už ho nedohoním a tak jsem ani moc nechtěl parťačku poslouchat. Dělal jsem si to podle svýho, přece mi nebude poroučet taková mrňavá osoba, to teda ne. Prostě když Valda klusal, tak jsem klusal i já, i když se mě snažila zastavit nebo zpomalit, jsem silnej, dal jsem jí to znát. Po několika vyjížďkách mi došlo, co po mně chce a proč a i když neběhám tak rychle jako on, že na mě Valina o kus dál prostě počká, je to kamarád. Postupně jsme si na sebe s parťačkou zvykali, já na ní a ona na mě. Vlastně taky díky tomu ježdění jsem se podíval do lesa a zavzpomínal na své mládí, kdy jsem chodíval tahat dřevo. Nakonec jsem si vyjížďky užíval a docela se na ně i těšil. Sice jsem nebyl úplně v kondici, takže do kopců jsem funěl jak sentinel, potil se, ale makal jsem jak šroub.

Pak přišla moje první zima tady a taky sníh. To jsem se jen tak poflakoval ve výběhu, a nebo mě sem tam vzali na krátkou procházku. Moc jsem toho díky špatným podmínkám v terénu nenajezdil, i když i to se brzy mělo změnit, ale tom až jindy.

Tak zase příště. Povím Vám, jak jsem potkal vodu.