Smutné výročí
Nemůžu zapomenout na ten den. Vrací se v mých vzpomínkách, přestože jsou to už dva roky, co se to stalo. Bylo to tak náhlé, neuvěřitelné, absurdní. Ležel tam na pilinách, které byly děsivě rozryté jeho nočním bojem, jak se snažil zpátky postavit na nohy. Bojoval zřejmě hodiny, byl neskutečně vyčerpaný. Měla jsem pocit, že mi snad vybuchne srdce, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Zvláště kvůli němu, abych mu dodala sílu, aby to nevzdával. Z posledních sil se snažil vstát, byl to srdcař, byl zvyklý dělat pro své lidi, oč ho žádali. Jenže my jsme po něm to středeční ráno žádali nemožné. Nechtěli jsme to zabalit, chtěli jsme se o něj s tou zubatou porvat. Jenže sami víte, jak si stařena s kosou pro někoho přijde, neodejde s prázdnou, je neoblomná. My šli proti jeho osudu už tenkrát, když místo na jatka odjel na Poučník. Myslím, že to byl jakýsi odklad, že to byly roky k dobru, aby si ještě užil volnosti a svobody. Byl tak spokojený, když se popásal ve výběhu, zajímal se o všechno dění kolem sebe, bavilo ho sledovat traktor, jak vyváží hnůj, pozoroval pracanty jak kosí křovinořezem, pochodoval za parťákem, když přehazoval vidlema hnůj, sledoval s ním bouřku z okna v boxu a poslouchal bedlivě jeho vyprávění, byl to prostě kamarád ..... Tam kde původně pobýval byl ochuzen o mnoho zážitků, ale u nás si myslím vychutnával každý den naplno. Okamžitě se mi vybaví plavení , jeho radostný cval do výběhu, všechny ty pastvinkové vyjížďky, těžkou jízdu.....je tu se mnou stále. Nebudu Vám tvrdit, že to s ním bylo vždycky jednoduché, ano, někdy jsem měla sto a jednu chuť se na to už vybodnout, ale věděla jsem, že to dělám pro něj, že mě potřebuje. Býval nervózní, nebyl schopen chvíli postát, u kování zlobil jak černá paže, jenže časem se to zlepšovalo a vzájemná důvěra sílila. Některým lidem se příliš nelíbil, bohužel měl z let minulých poškozenou kůži, takže mu na některých místech už znovu nenarostla srst, na jeho klabonose byla vytlačená rýha od nepohodlné malé ohlávky, i zde měl kůži rozdrásanou do krve a když se místo zahojilo a zarostlo, pokryla jej šedobílá srst. Vůbec jsem tohle nevnímala, byl pro mě tím nejkrásnějším koněm a i kdyby mi přivedli bůhví kolik dalších koní, nechtěla bych jiného, ač se Vám to možná zdá nepochopitelné. Jeho jméno je Šibal.