Polní akce
Povím vám, že to poslední dobou mám nějak hektický. Nevím kam dřív skočit. Toulky po nekonečných pláních mi zabírají značnou část dne a pak honem z dáli zpátky neb jsem nesmírně zvědavý, co děje dole, na zemi.
Odeta se má fajn. Užívá si s ostatními ve výběhu nonstop, protože ona nechodí spát domů do boxu, jako jsem chodíval já. Je to mladá slečna, takže jí daleko lépe vyhovuje 24hodinový pastevní režim. Může se pěkně popásat celou noc, když zalezou mouchy. Trávě se začalo dařit, protože srpen je docela deštivý. Taky už po tom suchopáru bylo načase.
Víkendy se silně začínají podobat těm, co jsme prožívali my tři. Pravidelně se dostavují oba parťáci a chodí popásat Oďouse spolu s Vandalem. Dokonce už byla znovu pod sedlem. Druhý pokus na poli se zdařil lépe, parťačka byla daleko uvolněnější, klusová pasáž o něco delší, prostě klidná atmosférka. I Vandal tentokrát ožil a prováděl ty svoje kousky, co praktikovával i na mě, schválně kličkoval a vytlačoval, aby ho Odeta nemohla předejít, jakmile se k němu snažila připojit, zrychlil krok. Je to pěknej lotr, vůbec se nezměnil! Avšak v klusu jí nestíhá, je svižná. Je fakt, že jsem jí už několikrát pozoroval ve výběhu, kterak tam sama občas lítá jak třeštiprdlo. Správně, jen ať se proběhne, když na to má náladu. My taky kolikrát s Valdou cválali z radosti, ale stejnak nejlepší byly ty naše okusovací legrácky, na to se nedá zapomenout.
Vypadá to, že i navzdory počátečním nesrovnalostem se situace začíná uklidňovat a obě dámy si k sobě pozvolna hledají cestu. Já to věděl hned, znám přece mou parťačku velice dobře. Umí se sakra zabejčit, ale na věky jí to nevydrží. Navíc jí chybělo i to nedělení vyjížďkování. Zvyk je železná košile a ať je to jak je to, po roce pravidelných pastvinkových jízd nelze jen tak znenadání skončit! Vandal tím taktéž trpěl, posmutněl a pohubl. Ale už se na tom pracuje, parťačky plánují chodit a chodit a hlavně pravidelně a Vandal po mně podědil vojtěšku, takže zanedlouho bude mít zase ty správný norický tvary.
Na závěr jsem vám chtěl říct jednu významně důležitou věc. Na mou počest byl výběh, ve kterém jsem strávil ty nádherné dva roky života, pojmenován po mně, říkají mu teď Šibalí výběh. Navíc pod odpočinkovým stromem mám pomníček. Parťáci mi ho tam onehdá udělali, zakopali pár mých věcí a na to navršili kameny, co jsme spolu jednou s parťákem ve výběhu sbírali. Vybrali mi krásné místo, je to tam, kde jsem ve stínu relaxoval, přemýšlel, pospával nebo okukoval, co se děje v sousedním výběhu. A vůbec, já to tam měl převelice rád, na to vemte jed!