JÁ, ŠIBAL

O tomhle bych měl snad raději pomlčet, ale jelikož jsem k Vám upřímný, přiznám se Vám, ano, kování strašlivě nesnáším !!!!

Vezmu to pěkně po pořádku. Po mém přestěhování na Poučník začalo moje trápení s kopýtkama. Měl jsem je úplně rozměklá od toho postávání na hnoji, pfuj, tudíž mě vbrzku musel navštívit kovář. Byl to muž středních let, takový klidný, tichý, vyrovnaný. Udělal mi korekturu a já měl najednou pocit, že cítím každičký byť i miniaturní kamínek, každičké stéblo, na které stoupnu. Asi jako když vy lidi půjdete bosí po kamenité cestě. Teda chodilo se mi o poznání líp, protože jsem mohlo našlápnout na celou plochu kopýtka, ale nebyl to kýžený komfort. V okolí Karlštejna jsou hodně kamenité cesty, takže pokud jsem jezdil ven, chodil jsem jak na jehlách, místy jsem našlapoval opatrně a pěkně jsem se loudal. To vedlo k rozhodnutí dát mi podkovy na mé přední nohy. Zase přijel kovář. Nepřál bych Vám vidět, co jsem u toho ztropil! Nechtěl jsem stát, vykopával jsem nohy, bojoval jsem jak lev, rval jsem se s nimi.... Nakonec mi podkovy přibil. Chodil jsem s nimi asi měsíc, je faktem, že jsem byl spokojený, už mě přední kopýtka nebolela od chůze po kamínkách. Jenomže pak jsem ve výběhu ztratil jednu z podkov a chodil jsem jen po jedné a ta už taky zvonila jen odpadnout. No jo, a co teď? S jednou podkovou jsem chodit dlouho nemohl! Zase mi zavolali kováře. Průběh druhého kování byl ještě horší. Víc už jsem snad zlobit nemohl, dokonce se pan kovář kvůli mně zranil o podkovák a přestože mi podkovy nabil, pravil, že to bylo naposled a že se nenechá zabít a odjel pryč. Tak se mi to podařilo, zkonstatoval jsem, teď už mi dají s tím kováním konečně svátek. Ano, dali, ne protože by to snad sami chtěli, bohužel jsem znenadání okulhal na pravou zadní. Zprvu nikdo netušil proč a tak pro změnu přivolali veterinářku. Prohlídla mi kopýtko, musela mi do něj říznout, byl tam hnis. Teda diagnóza zněla absces v kopytě. Bolelo to jako čert, ale chodit jsem musel, jinak by mi otekly nohy. Chvíli už to vypadalo, že se problém vyřešil a absces je pryč, dokonce jsem na pár dní pocítil úlevu a přestal jsem kulhat, ale pak se to znovu zhoršilo, a jak! Praskla mi korunka a hnis se řinul ven doslova proudem. Ošetřovali mi to fialovým sprejem a trvalo to téměř měsíc, než se kopýtko dalo úplně do pořádku. Zůstala mi tam ovšem pěkná prasklina. Nějaký čas byl klid, a když už jsem si myslel, že mám vyhráno a kovat se nebude, začalo to nanovo. Svedli mě dolů z výběhu podezřele brzo a za chvíli se dostavil jiný kovář, tentokrát specialista na chlaďasy. Íhahá budu s ním brzo hotov, to jsem si řek a vyšel jsem se vztyčenou hlavou hrdě na dvůr. Kdosi prohlásil, že si myslel, že budou kovat chlaďase a ne mamuta... já mám totiž velikost XXL, víte?! Bohužel pro mně to bylo ještě horší než předtím, okovali mi všechna 4 kopyta a pěkně zatepla. Ten smrad z napalování kopyt je naprosto příšerný. Vadí mi to neuvěřitelně, i když to nebolí, hlavně proto, že musím vydržet stát v klidu. Ale zase na druhou stranu musím uznat, že díky podkovám se mi chodí dobře, jsem spokojený, to jo, jen kdybych nemusel každých 8 týdnů ty zahnuté kovové potvory měnit.

A přátelé, tento příběh je pravdivý, ten kovář se totiž se jmenuje Koutecký a jezdí za mnou dodnes. Má se mnou svatou trpělivost nejen on, ale i moc hodný pan držič, protože u kování pořád vyvádím. Sice jsem se už trochu polepšil, ale klidnej, to teda pánové a dámy opravdicky nejsem. Vždycky je tam zlobím a jednou jsem se dokonce vzepjal na zadní, ti koukali, přál bych Vám vidět ty jejich překvapené obličeje. Jsem totiž přece ŠIBAL, nezapomeňte.....